A už se zase blíží ten hrozný páteční večer, kdy jsem zalezlej ve sklepě, stahuju vosk a mažu nový. Furt na telefonu konzultuju s Pipem, co teda na ty lyže napatlat. Jedinou společnost mně dělá basa lahváčů.
Přitom ten týden začínal tak hezky – v neděli večer jsme s pocitem dobře odvedené „práce“ přijeli ze závodu LaDiagonela a vypadalo to na krásný odpočinkový čas, s maximálně hezkou vyjížďkou od hospody k hospodě, na vysočině.
Jenže tak jak správný ochlasta, už ve středu zapomene na nedělní předsevzetí, že už nikdy nebo aspoň ne další víkend, tak i my od půlky týdne serfujeme po netu a hledáme web s nejoptimističtější předpovědí počasí pro Beskydy. Ve čtvrtek volám do Velkých Karlovic, jaký jsou podmínky , co se maže a v pátek s vyplazeným jazykem honem odevzdáme děcka k našim a valíme patlat vosky.
Úplně hotovej padám do betle, těším se až to bude za náma.
Boris chytá rýmečku, tak jedeme jen ve čtyřech – Janina, Jitka, Jirka, já.
Karlovská 50 – prostě krása, valašská Marcialonga. Autem až ke stadionu, fantastické zázemí v ZŠ, kde je teplo, k dispozici sprchy, skříňky se zámkem, spousta místa, úžasně fajn lidi, na start pěšky 2 minuty. Venku -10C, sluníčko, na začátku snad 20 stop, na ně jen 600 závodníků, paráda.
Zase ta nervozita, jak to dopadne, jestli nevytuhnu a jestli jsem se vysral dostatečně nebo budu muset během závodu zalezt někam do závěje, jako když Peťan během maratonu ve Vídni kadil v Prátru.
Poslední ujištění s Pipkinem, že jedeme na pohodu a je tady start. Letíme na plný kule, za chvilku stoupáme do sjezdovky-pochopitelně na krev. Bohužel jsme docela promazali, takže lyže moc nejedou. Následuje další velké stoupání a těžký sjezd do údolí. Tam začíná ta nádhera – podél říčky, mezi domama, přes mostky, naházený silnice, u stop (kterých je stále 6) fandí velká spousta lidí. Valíme soupaž a je nám fajn. Zpátky neznatelné klesání, které ale dost pomáhá, člověk má pocit jakej je bourák a jak mu to jede. Když už vidíme stadion, najednou trať prudce odbočí doleva do kopce, za kterej by se nestyděl ani Joska Rakoncaj. Následuje několik supr zhupů a sjezd do Karlovic. Po průjezdu stadionu nás celá trasa čeká ještě jednou. Jsme na 27.km, mezičas je 1:35, nikdo ve stopě nezavazí, tak by to snad pod ty 3h mohlo vyjít. Jenže teorie je pěkná, ale … Asi na 40.km volám na Pipa, že ho neuvisím, ať jede vstříc slávě.
Cílem projíždím v čase 3:14, místo vydýchání do mě paní v kroji nalije slivovicu, prostě Valašsko. Pipkin už čeká, dojel za 3:11, jdeme na pivo. Atmosféra je úžasná, takže ta hodina než přijede Jaňula, uteče rychle. Kdyby se nekochala, dá to pod 4, přijíždí v čase lehce nad. Jdeme do školy na jídlo – nikdo nechce žádné lístky, polívka, guláš kolik kdo chce a hlavně točené pivo – v dnešní době, kdy sportovci přece nepijou a proto jsou po maratonu plný všechny hospody a matonkou se plní Vltava, úplný zázrak.
Jitule dojede pod 5h, šťastná tak moc, že nezabouchne box na lyže a po cestě jí uletí až na někam za Ural. Zakončíme na KD, lijem. V neděli všechno bolí, děti na nás naskáčou a svět je krásný.
Je pátek, zase to hrozný mazání. Prej, že tento víkend nic. V týdnu volal táta, že je v Blatinách Mauglího memoriál a musíme se zúčastnit. Jednak proto, že Mauglí by byl rád a jednak pro hájení rodinné cti – táta párkrát stál na bedně. Neděle je zajištěná – na závod jednotlivců přijede ségra až z Emeriky a ta umí. No já musím zabodovat v sobotní štafetě. Jdeme do ni s Borisem a Pipkinem.
Klasická lezecká akce – má se začít v 11h, ale start se posune na 9h. Kluci jsou kdesi ve stopě a tak první úsek běžím já, i když nemám číslo. Tam kde by se dalo jet, se propadají hůlky, s kopce zase ledová plotna. I tak docela postupujeme. Máme v tom bordel – ani nevíme a nezjišťujeme jak jsme na tom. Děťátka jely svůj závod, proto zůstáváme na vyhlášení. No a světe div se, jsme druzí. To je přece paráda. V neděli ségra vyhraje baby. Tož tak v zimě u nás.
- Karlovská 50, (28.01.2017), www.karlovska50.cz
- Mauglího Memoriál, (11.02.2017), www.maugli.cz
